třpyt y

jak může být tak neúnosně samo

celý den poslouchám jeden hlas, ten, který v sobě jen moc těžce hledá cosi mi milého, bez rampouchů, těch ostrých, co řežou do srdcí aniž by o tom věděla

a skoro nikdy

jí srdce netaje

ale ve skutečnosti je někdy tak křehká

ta tvář, ani si nepamatuju kdy jsem se ji naposledy dotkla

z všeho toho studu a nesnášenlivosti

v noci nikdy není ticho

nikdy

popraskaná omítka vypadá jako tisíc motýlů, jen přejet dlaní a všem se křídla zlámou a rozdrolí se

myslím na to, jak by se bříška našich prstů přes sklo dotýkala těl můr na něj přitisklých

nesmíme si namočit křídla 

a smýt z nich prach

ráno se probouzím a každá č á s t všeho vsákla tu růž, tak hrozně dlouho jsem neviděla slunce

spolykala jsem asi tisíc třpytek