Rozlila jsem slzy a tak začala /promnohé/ to nové
ale nemění se nic ani já, ač bych sebevíc chtěla přestávám vě(t)řit (po) změně své neb toho nejsem schopna
vyprávíš o lehkosti velryb a nutnosti zmizet a objevit se na mnohých místech, touha být všude a nikde
rozlomím si duši na drobky a ty na ještě menší a pošlu se v obálkách, snad mě nevysypou cestou a kdyby jo, bude to tak lepší
sezobne mě vrabec
srdce měknou když se rozmočí a pak se do nich tak lehce šlape, někdy to bolí až moc hezky
něčí kůže tak napnutá že byla-li by ještě víc, jsou vidět kosti
a já bych si ze všeho nejvíc přála aby sněžilo v červenci -pro tebe