odumřelé buňky citů, nosím jich v sobě tolik, jako by ti bylo znova 13 a my si byly nejblíž ale to už je dávno dávno, někde na dně našich řek
nad tím vším jsou kry dnů dnešních
plnějších všeho a tím možná těch nejprázdnějších, nejspíš už se nepotkáme na vlně, nejspíš (nám) to nevadí
stará těla a místy cynická srdce,
vzpomínky a husí kůže, jak se tohle všechno mohlo stát? i ty nejpevnější hranice se pro trhnou, ty nejjistější jistoty
slyším slova, s kterými každodenně usínám a která mě dusí svou - mou krutostí ale raním aniž bych nejmíň chtěla a jen z nechtění sebe změny, tak si možná někdy na pár vteřin myslím, že tím něco řeším ale hluboko i výš než hloub vím že ne

16/11/ - pověsit svět

nehledám chyby v sobě neb bych se v tom mohla utopit navždy a l e nutí mě se nad nimi zamyslet když (mi přijde že) nejde přijmout to, že nejčastěji nemám slova a netuším, kde je asi tak všichni berou. (?)

my budeme na vlnách vždycky, pirátkovšechpih