kvě ty

ty nejsytější barvy, co jsem kdy viděla, denní snění jež nemám ráda neboť se zdá jen něčím rádoby hezkým, tedy častým a okouzlujícím, mě ani málo neokouzluje
a přesto to dělám, asi to ve mě vždy klíčilo a nikdy jsem si nemyslela že je to k  d o b r u
kňučící obrovský tvor co chce abych mu ponořila dlaně do kožichu a ztratila je tam
v uchu zase badián a stádo srnek, které utečou dřív než je vidí m, přála bych si, aby cítily když se jim někdo jen chce podívat do očí a cítit to zvířecí v nich
nic víc
zmoklé vlasy suší vítr a já se ztrácím na cestách bláta a louží
a ty květiny, které umřely a stále dýchají a rozeznívají noc, potichu šustí, když z nich utíkají vý dechy
a stejně žádný nebude ten poslední
čekají nás nejdelší měsíce šedi
teď
múzy pláčou