Chci být rampouchem nebo hráškovou zmrzlinou.

Teď hned.
Když se vylila černá modř noci nade mnou a nebyla vidět ani jedna jediná hvězda, myslela jsem na léto a mou lásku k obloze, bylo z toho podivně úzko. Stála jsem a dýchala spolu s ostatními a dívala se na pohyby které se vždycky vždycky opakují, uvědomila si je a byla šťastná, při tanci nakloní hlavu a pošeptá cosi do ucha, usmívají se. Potichu. Pomalu.
Tolik slz a tolik to bolí, nikdy pode mnou nebylo tolik louží jako teď, tuším.
Mám deštivé oči bez dešťových dnů kvůli tomu, že se topím hlouběji a hlouběji a tam je to tak blízko tomu, co bi je uvnitř. Všechno bude dobrý, víš. Nikdo neví, jak moc to drápe útroby a dělá díry do žil a svírá bijící věc co nás tu drží. Někdo možná.
Potom nacházím obálky uvnitř, které pomalu otvírám, opatrně, a co nejpomaleji abych z nich dostala všechny paprsky mlhoviny zářící na dáli a nepotrhala obsahy. V těch je moc.