Stín mých po ničený/í ch vlasů vypadá jako pavoučí nohy, jdu z kopce kopce kopce pospíchám padají bílí tvorové a rozpouštějí se mi v horké čokoládě.
Pomík je tvořen ze sladkých slz. Slova proložena dechy, které mě nutí dýchat. Občas ztrácím slova a se zavřenýma očima se je snažím zase najít mezi o mámenou myslí se myslí ale špatně.
Někdy jsou věci tak neskutečně veliké, že mi dovedou vyprázdnit mysl a cit a nutit mě přemýšlet o prázdnotě takových věcí, zeď A mínus jedna, tam musí být něco stejně úžasnýho jako ta zeď samotná, tedy nic? Asi bych se na ní dovedla dívat od východu slunce do setmění s tvým dechem a tlukotem tak prosím?
Každodenní vůně pomerančové kůry
jsem vděčná žílám
a srdcím