Zabíjí mne bolest hlavy, chladno okolí je tolik příjemné a krásné. Cítím, že se mi rozsypou kolena.
Jdu s obálkami mezi knihy a čtu a sedím a dýchám a myslím, že budu plakat. Nevím jistě proč, protože tvá slova tolik dýchají, možná. Děkuji.
Za okny mi občas vzplane nebe a občas slyším své bití mnohem víc než bych chtěla, je mi z toho zle.
Těchto ošklivých pocitů, co mívám ze svého vnitřku je vždycky dost.
V těchto ošklivých pocitech bych se nejraději ztratila ze všech životů a papírů.
Snad mi praskne hlava a vyletí z ní všechny motýli a ptáčci a pak ty můry a stíny a sny a před stavy a ošklivosti světa a země / ze mě? Prosím.