tma

Noc mne trýzní a tahá ze mě všechno nehezké. Růže vedle mě umírají a já dýchám jen ztěžka.
To bych pak byla schopna vyplakat moře slz a mluviti o hlubinách mého vlastního moře,
cítím, že o svých hlubinách umím mluvit jen s pomocí kapek moře.
Připadám si stále stejná jednou částí vnitřku mého, je to k uzoufání, neb si přeji abych se pohnula, aby mi vítr pomohl dostat se dál. Nejsem 100 pochopit to, i ty nejmenší věci se ve mně mění každým dnem,
tohle ovšem zůstává, velmi nezralé a docela nejhloupější. A tak dlouho. Dusí mě to, mocně.
Bílem obalené stromy mi doslova berou dech a myslím na tebe, to na tobě měla umřít první vločka a změnit se tak v slzu tvou, další.