Padala souhvězdí.

Dnes docela doslova černou ovečkou. Obálka se mi třese zimou. Nemohu již spát, ač jsem bdila více než je správno a zdravo, snad. Venkem na mě chladivě dýchá mlha a mohly tam klidně padat vločky, docela lehce a pomalu. Necháme si vpít do kůže barvu černoty, která nám vytvoří souhvězdí, či tečky až po loket. Tvé budou vlaštovky. Na tyhle časy a okamžiky a cítění právě takhle nechci zapomínat.
Vílí prach dorazil do rukou určených s alespoň dvěma desítkama dopisů. Do papíru ukryté části mého srdce, snad je tedy chápeš, snad je tedy přijímáš. Jsou tam jakési záchvěvy mé duše.
Ležím a poslouchám slova řinoucí se dál a dál a pořád. Duní mi celým tělem. Jsem zmatena, myslím, že nejhorší vlastností může být dokázat snít za bílého dne. Je to čirá naivita a já bytostně nesnesu, že právě já ji musím v sobě míti. Snění takové probíhá docela přirozeně a moc ho neovládnu. Je mi z toho zle. V maličkých kapičkách spatřuji louže. Ale nenechám se potopit.
Labyrint je odvozen od lidských střev.
Měním se docela, přeji si uvidět pár duší tak, jak jsou, jejich kosti a kůži, přeji si vidět je dýchat. A pouze existovat po jejich boku jen na chvíli. Je mi podivno, taková má duše nebyla, avšak cítím, že nyní víc žije, když je toho schopna, tedy, když si myslí, že by toho byla schopna.
Další shledání Kasiopei, před pár nádechy. Je to přemilá stálice, vždy si mě najde, nebo já ji?