Čekám.

Ztratila jsem vlákno s tolika dušemi v jeden čas, až je to zoufalé.
Vrátíme se a ztratíme se a jednou prostě přejdeme na druhou stranu louky; na té louce létají tlustí čmeláci a kvetou slunečnice a třpytí se tam rosa a taky tam občas teče hrozně ledový potok a my, ač se zdá že jdeme rychle, postupujeme milimetrovými krůčky a někdy prostě stojíme a nechceme se pohnout a čekáme tam dny a noci a počítáme měsíční krátery a ty nás chladí svou září a slunce nás spaluje vlastním žárem a slzy naše se mění právě v onu rosu na trávě.
Občas tam letí motýl a usadí se v duši, někdy na tak dlouho, někdy se jen zdá motýlem býti, ale ve skutečnosti je to jen jeho stín.
A já se motýlů bojím, moc. Nechci motýla v duši.
Vrátím(e) se. Čekám. Jsem taková duše a jiná nebudu, ani kdybych chtěla.