Klíční kost.

Chybí mi má pěti-a-něco-letá spřízněná duše, není jí pět, ale našemu společnému kousku duše už je tolik. To je třetina mého života. Je blízká nejbližší, letní tančení bezstarostnými dny, slzy jedné, slzy druhé, objetí, její nejkrásnější ruce! Jóga v parku, kouř cigaret, růžoví sloni, běhání v dešti. Společné žasnutí nad lidmi, s kterými jsme se předtím nesetkaly. Štěkání a nenápadné naznačování čehosi. Poslední 4 noci bez černé ženy! Aneb Lenka sem bezpochyby patří též. Dort od krtka. Vzbuzení trombonem, opakování desetkrát denně. Zase spí.

Objetí jsou nejkrásnější. A to skutečně. Mám jich nedostatek a obejmutí bychom měli dávat všem.
Chci tě obejmout. Spolu s celým vesmírem. Snad přijmeš mé virtuální objetí.
Tak jsem tam seděla, povídala jim anglicky kam všude chci jít a co bych si přála vidět, básnila o Indii. Byli moc fajn a zopakovala bych si to. Do Indie, tedy, za modzunových dešťů.
Čekám. Asi nepřijde, dnes už ne. Má rozestlanou postel a mou Lásku.
Všichni jsou zamilovaní, je to fajn!

Jsem jen kousek od svého cíle, kousnout se do klíční kosti.